Ženy C jsou druhé v Pražském přeboru!
Dostal jsem úkol. Od Elišky. Eliška je kapitánka. Ne ta co chodí losovat před zápasem. To za ní dělají jiné šikovné ženské. A i kdyby při losování vyhrály servis i příjem dohromady – pro mne bude kapitánka Eliška. To proto, jak dokáže vše zařídit, vysvětlit, stmelit, domluvit. A ještě kdykoli nastoupit na hřiště a zvládnout jakýkoli post. Pro mne je to Ona.
No jasně – vrána k vráně sedá. K takové kapitánce takové družstvo. Družstvo skvělých ženských! Ženských, které nemají problém si udělat legraci samy ze sebe. Sympatických, chytrých a krásných. Co drsných pohledů, úšklebků a poznámek za to musely v sezoně schytat. Ale zvládly to.
Stejně jako nastoupit s bolavým ramenem, zády, kolenem, horečkou. A to ještě mají některé z nich doma ( nebo v břiše ) jedno nebo dvě děti, které musí zaopatřit, aby mohly hrát. Jak hrát? Špičkově! Jako tým, jako dobrá parta s dobrou náladou na hřišti.
Jako kompaktní stroj, který dělá minimum chyb. Který pracuje soustředěně a poctivě. Který do svého soukolí úspěšně zařadí i ty, co se zapojily později. Třeba i ty co mluví cizí řečí. Nebo se zapojily díky svému mládí jen na chvíli, ale i tak úspěšně. Prostě mašina, která dýchá jedním dechem. A má sílu. I bojovného ducha a sebedůvěru.
Jak jinak by se dal vyhrát zápas, kdy po prohraném prvním setu přišel nášup 4 : 25! A stejně se vyhrálo 3 : 2. Co zápasy, kdy soupeř měl navrch? Papírově, výsledkově, somaticky. Většinou měl smůlu. Když to nešlo rovnou, zkusilo se pár drobných vět při time-outu a většinou to vyšlo. Protože mašina fungovala i na takovéto malé seřízení, pokud náhodou trochu zaskřípala. Ale to bylo opravdu málo kdy. Skoro bych se nebál výrazu – nikdy ( nebo jen chvilku ).
A proto došlo k tomu, na co se konečně sešlo za celou sezonu dohromady celé družstvo. Slavnostnímu vyhlášení výsledků. Hlavně – předání stříbrných medailí za krásné druhé místo. Ve velice silné konkurenci celé Prahy. Prahy, za kterou nastupují bývalé reprezentantky, loňské a starší extraligovky, pravidelně trénované mladé holky, atd. Ty všechny se musely sklonit před uměním družstva. Družstva, které díky své síle dokázalo toto vše vymést ze své cesty ke stříbrným medailím.
Teď už je na slavnostním vyhlášení v Šenkovně mají všechny na krku. Už jim patří – bez ohledu na věk, výšku, váhu, vzdělání. Jsou prostě Vaše. Eliška povstává a jako správná kapitánka pronáší slavnostní řeč. Vzhledem k hluku – a to sedím vedle ní – mam místo projevu jenom pantomimu, řeč slyšet není. Proto vzdávám svůj nápad pronést řeč jako trenér.
Řeknu ho jen Elišce, protože si sedla a slyšíme se. Musíme k sobě blíž = z očí do očí. I když bych to chtěl říct každé z Vás takto z očí do očí.
Ale slyšela to jen Eliška. Víckrát už to asi neřeknu. Jednak jako správnej tvrďák ( vždyť mě znáte, ne ?! ) jsem měl slzy dojetí v očích, což by tvrďák mít neměl. Jednak jsem měl dlouho jako trenér heslo, že „zásadně nechválím“. Když to šlape, tak to tak má být, proto se vytýkají jen chyby. Vy jste mě naučili, že to jde i jinak. Kdysi dávno – když jsem začínal u ženských – jsem se byl zeptat, jaké to je – trénovat ženské. Odpověď zkušeného trenéra byla – ženské se netrénují, ženský to je psychoboj.
Dnes můžu díky Vám říct, že jsou i výjimky. A naopak, že trénovat ženské je max fajn. Teď jsem zakecal, co jsem té Elišce řekl a co měl být ten můj projev.
Takže : Děkuju Vám všem, že jsem mohl být v této sezoně součástí tohoto družstva, každé jeho hráčky. Byla to pro mne velká čest a pocta! A pokud jsem toho s volejbalem zažil za tu dlouhou dobu strašně moc a většinou dobrého a hezkého, tak tahle sezona patří mezi to nejhezčí, co jsem s volejbalem zažil ! Díky …
Ivan
PS – Eliška mi dala za úkol, abych nějak popsal letošní sezonu. Výsledky, sestavy, kdo s kým hrál a tak. Píšu to v noci, abych měl klid. Za chvíli bude půlnoc. Tak si prosím ty výsledky najděte na VISu. Eliško, Ty mi promiň, že nesplním Tvůj úkol a půjdu raději spát…