Jdi na obsah Jdi na menu

NAŠE PRVNÍ MISTROVSTVÍ

15. 4. 2016

dsc_1835.jpg

  ...Minulý pátek jsme vyrazily po tréninku na mistrovství, jeli jsme do města Tábor luxusním minibusem. I přesto, že jsme jely jen chvíli (hodinu a půl), rodiče nám zabalili plnooo jídla... Snědly jsme ho skoro dřív, než jsme vůbec stačily nastoupit do autobusu.

  Cestu jsme si náramně užívaly, jedly jsme, zpívaly jsme (samozřejmě ne falešně :)). Když jsme konečně dorazily do města, pan řidič chvíli hledal naší ubytovnu. Nejdřív jsme zastavily u zchátralé, staré ubytovny - katastrofa. K našemu překvapení jsme ale nakonec zjistili, že jsme ubytované jinde, uf. Poté, co jsme se rozdělily do pokojů a šly na večeři, jsme si vybalily a hned usnuly, protože druhý den nás čekaly čtyři zápasy :o.

  Druhý den jsme měly snídani a po ní nás čekal odchod do tělocvičny. Hrály jsme proti těžkým soupeřkám, to byl jiný kalibr. Jmenovaly se myslím Hlincovky. Na začátku prvního setu nám to nějak nešlo, ale v druhém jsme se trochu rozjely :D. Nakonec jsme ale prohrály, co nadělat. Čekaly nás ještě tři zápasy a my doufaly, že alespoň něco napravíme. Hrály jsme s Českými Budějovicemi, Táborem a Českým Krumlovem. Nevyhrály jsme sice ani set, ale prý jsme hrály pěkně, tak snad je to pravda. Všechny holky se moc snažily a to je fakt. Třeba já jsem dobře blokovala, takže holky „jsem dobrá“.

  Všechny jsme byly moc unavené a zničené, ale co nás nejvíce udivilo, bylo to, že jsme byly večer najednou plné energie. Sešly jsme se u Páji v pokoji a přemýšlely, co bychom si mohly zahrát. Flašku ne, městečko Palermo ne a Hádej kdo taky ne, až pak přišla schovka, ta byla nejlepší. Emča řekla, že hrát nebude a dál trpěla tím, že nemá dostatečný přísun ovoce. Bohužel se nenašlo v celém baráku jediné jablko a Emča jen doufala že přece jenom něco najde. Pak se k nám stejně nakonec přidala. No a zpátky k té schovávané, znaly jsme už naše pokoje tak dobře, že třeba Kája byla schovaná přes dvě hry a nikdo ji nenašel Takže Kájo gratuluji.

  Tolik jsme se nasmály a navyváděly, Evža se dokonce i převtělila do její výsosti královny planety Kriplon. Deka a moje ruka, tak málo stačilo k tomu, aby se z Evži stal kripl (to bylo hnusný, promiň Evžo :D ). Pak se Evža nějak zbláznila a nechtěla pustit mou nohu kvůli tomu, že ji někdo vzal míček. Já se tedy snažila vyprostit z jejích spárů, ale nějak jsem si nevšimla, že holky od vedle mají pootevřené dveře a spadla jsem přímo k nim do pokoje. Pak jsem se tam podívala a začala se smát, protože tam ty holky zpívaly falešně karaoke :D.

 

 

  Pak jsme také já, Julča Vilík, Maki a Kája napsaly dopis holkám naproti (hráčky z Hlincovky). Napsaly jsme jim na papír: ,,Dobrou noc a Dobré ráno P.S: holko s razítkem.“. Pak o chvíli později jsme ještě na kus kapesníku napsaly: ,,Pokoj 202 a 204 a vsunuly pod dveře jejich pokoje. Najednou někdo zaťukal, byla to ta holka s razítkem, přišla ve žluté dece a řekla: ,,Dobrý den, jsem královna medu, klaňte se přede mnou. “.  No a pak zase odešla, my jsme zavolaly Evžu. Já, Emily, Zuzka a Evža jsme si tedy dál povídaly s tou holkou jménem Týna. Bavily jsme se o příštích protihráčkách, ona nám prozradila jaké jsou na hřišti Benešovky a my jsme jí za to řekly, jaké jsou holky z Tábora. Tadáááá, no a pak už nás tedy čekal jen zápas s Benešovem :/.

 

Tak a tímto bych chtěla ukončit toto povídání o mistrovství a také chci poděkovat svým kamarádkám/spoluhráčkám za krásně zahrané zápasy a samozřejmě našim trenérkám, které to s námi vydržely .:*

Díky moc holky,a doufám že na toto první mistrovství budeme dlouho vzpomínat jen v dobrém...

                 

 

        Napsaly: Julča Vilímová a Monča K. Hajná

SK METEOR PRAHA

 

 

Mistrovství očima trenérky:

 

Do Tábora jsme jeli bez velkých ambicí, byla jsem si vědoma, že přihlásit nás byla celkem odvaha. Volejbal je těžký sport a chce to spoustu trpělivosti než se ho člověk naučí a my jsme pořád ještě začátečnice. Nicméně po úspěchu v posledním pražském kole a při naší neustále se zlepšující formě ve mně hlodala zvědavost, jaká ta konfrontace s mimopražskými týmy bude.

Hned první set prvního zápasu nám ukázal, že práce na technice nás čeká ještě dost. Smeče, bloky a tvrdé horní podání nás pěkně zaskočilo a já se bála, že bude ostuda. To by to ale nesměly být naše meteorský holky. Takovou bojovnost, odhodlanost a nasazení jaké předvedly…asi jsem nikdy nebyla víc hrdá. Všech šest holek v poli, ať už hrál kdokoliv, makaly, padaly za míčem, blokovaly, hecovaly se a utěšovaly, když se něco nepovedlo. Hráčky, které zrovna byly na střídačce křičely, fandily, zpívaly. Ostatní trenéři, nás dokonce dávali za příklad svým (zatím volejbalově lepším) svěřenkyním.

Při takovém nasazení nemám strach, že by se v příštích letech Meteor ztratil. Vždyť už jen během turnaje se nám podařilo také pár smečů, bloků a tvrdých horních podání.

Odjížděly jsme odřené, namožené, naražené, vyřvané a poražené, ale spokojené. Alespoň já jo.

 

                                                                                                          Zuzana Horáčková

trenérka

 

Náhledy fotografií ze složky MR 2016